Historie

Pohled do historie vodovodu kutnohorského

vojtech Historie vodovodu pro město Kutná Hora je úzce spojena se středověkou hornickou minulostí Kutné Hory. Pro historiky zůstane navždy tajemstvím, kdy bylo v okolí Kutné Hory objeveno stříbro. V X. století patřilo území Kutnohorska ke knížectví Slavníkovců se sídlem na Libici. Je velice pravděpodobné, že kromě mincovny na Libici existovala i mincovna v Malíně, kde byly nalezeny denáry s opisem Malin civitos. Po vyvraždění Slavníkovců v r. 995 pravděpodobně mincovna zanikla. O těžbě stříbra se v žádných historických pramenech však nepíše.

V roce 1142 český pán Miroslav povolal do místa zvaného Sedlec mnichy cisterciáckého řádu z falckých (chebských) Valdros a daroval jim část svého území, aby na něm založili klášter. Řehole vyslaná do Sedlce se zabývala zemědělstvím i hornictvím. Zakládali dvory, mlýny, pekárny, kovárny, lázně, zahrady, vinice, dle potřeby odvodňovali kraj zakládáním stok, průtoků, rybníků, budovali cesty, mosty. Řád vynikl i ve stavitelství. Mezi první klášterní statky patřily Bylany, Libenice, Hlízov, Kačina. Později vznikají klášterní osady Nové Dvory, Rohozec, Sv. Kateřina, Sv. Mikuláš, Sv. Jakub, Chotusice, Církvice, Močovice, Křesetice, Třebonín a další na Železných Horách, v kouřimském, chrudimském, hradeckém kraji i v Rakousích. Území byla získávána odkoupením, nebo také jako dary od českých knížat, králů, ostatních velmožů, kteří si těmito odkazy zajišťovali posmrtný odpočinek v sedleckých klášterních kostelech. S klášterem je spojována i pověst o nálezu stříbrných prutů.

Počátky dolování na Kutnohorsku můžeme téměř s jistotou klást do doby panování Přemysla Otakara II. (t.j. v letech 1253-78). Je velice pravděpodobné, že v této době se dolovalo na Kaňku, Kuklíku, Sukově. Můžeme hovořit o středověké „stříbrné horečce“. Vznikající Kutná Hora měla podobu provizorních dřevěných „sídlišť“ soustředěných kolem středisek dolování. Nebyla tedy v druhé polovině XIII. městem obehnaným hradbami ani nedisponovala žádnými privilegii. Lze konstatovat, že po právní stránce Kutná Hora jako město vzniká v letech 1298-1300. Městskou radu, konšele a rychtáře má Kutná Hora až v době vydání horního zákona Václavem II. v r. 1300. Královským městem se stala v roce 1308 za vlády Jindřicha Korutanského.

V této době byla voda pro obyvatele Kutné Hory získávána z přírodních zdrojů-studní, vodních toků. Hydrologické poměry na území města byly s postupným rozšiřováním těžby stříbra ovlivněny poddolováním do té míry, že byl narušen původní režim povrchových i podzemních vod, drobné povrchové toky zanikly s výjimkou Vrchlice, podzemní odtok byl sveden hustou sítí štol na dno dolů, ztrácela se studniční voda.

Všeobecný nedostatek vody musel být řešen již v nejstarších dobách. Přistoupilo se k vybudování městského vodovodu z obecní studny u Bylan. Přesný rok vzniku kutnohorského (Bylanského, Svatovojtěšského) vodovodu neznáme. Historické prameny uvádějí, že již od starých dob byla voda přiváděna dřevěným potrubím z obecní studny u Bylan. Odhaduje se, že nejméně od 1. poloviny 15. století byla používána první studna, do dnešní doby zvaná jako Svatovojtěšský pramen (sv. Vojtěchu dána pod ochranu). U pramene byla postavena kamenná socha tohoto patrona, posvěcena 19.června 1753. K soše se konala na den sv. Vojtěcha procesí.Dle dochovaných historických pramenů byla roku 1493 založena již druhá studna u Bylan na pozemku královského mincmistra pana Jana Smíška z Vrchovišť pána na Hrádku. S majitelem pozemku byla sepsána písemná smlouva o užívání studny pro město Kutná Hora.Na oplátku mu byl povolen odběr vody na Hrádek. Ves Bylany patřila Sedleckému klášteru, a proto si musela Kutná Hora vyžádat ještě souhlas panovníka k vedení a užívání vody ze „studnic Bylanských.“

Na první studánku vydal privilégium císař Ferdinand I. V roce 1493 potvrdil v Kutné Hoře král Vladislav II. vedení a užívání vody ze studnic na obci Bylanské a Kutná Hora získala i zvláštní výsadu na ochranu tohoto vodovodu.

V témže roce byla zahájena stavba Kamenné kašny, do které ústila hlavní větev vodovodu.

Voda z Bylan přitékala samospádem dřevěnými vrtanými rourami z borových kmenů o délce asi 5 m, položenými do polní cesty „Ve švestičkách“ kolem dvorce na Kolovrátku, padala do vyzděné nádrže na Cechovském předměstí proti dvorci Hořického a dále byla rozváděna po městě. Přes Přítocké údolí byl vodovod veden po mostě pod skalou zvaná „Bába“. Původní most, který byl stržen v r. 1786 vodním přívalem byl nahrazen dodnes funkčním akvaduktem. V roce 1600 měla Kutná Hora 16 kašen a 20 povolení „crku“ do soukromých domů zasloužilým měšťanům. Mikuláš Dačický ve svých Pamětech z roku 1600 uvádí obecní kašnu na Cechovském předměstí (za Kouřimskou branou), u starého rathausu (Kamenná kašna), na Rybném trhu (u Vlašského dvora přibližně v místě dnešního vodotrysku), která byla zrušena roku 1883 před odhalením Havlíčkova pomníku, kašnu u Chlebovnic proti domu Vorlovskému (nyní č.p. 225), kašnu u sv. Bartoloměje, kašnu před domem Krbcovým (č.p. 157 Palackého náměstí) proti novému rathauzu (vyhořel r. 1770), kašnu na Náměti v Sedlecké ulici, u sv. Anny (ku bráně Klášterní). V knize trubného kolem roku 1880 jsou uváděny další kašny:

v Jezuitské koleji v zahradě u dolejší budovy a v hořejší zahradě kašna zvaná později u Bäckhausu (vojenské pekárny), která sloužila i obyvatelům části Cechovského předměstí
v semináriu (na Hrádku)
na Tarmarku (Komenském náměstí)
na Dolejším městě (na dobytčím trhu)
ve Vlašském dvoře
na dvoře obecním (za Kolínskou branou)

Kašny a nádrže vedle svého významu zásobovacího, hrály významnou roli společenského a komunikačního centra.Lidé, kteří se potkali při nabírání vody, rádi využili tuto příležitost pohovořit si o událostech, které se staly,o svých rodinách, sousedech, vyměnit si názory na dění ve městě. Sešla-li se u kašny ráno, nebo v podvečer pro vodu děvčata z domácností, byla předmětem hovoru leckterá paní domu a domácnost, byly pranýřovány rodinné tajnosti, móda i hodnoceni milovníci.

Velikou milostí bylo povolení crku do soukromých domů. V Pamětech se dočteme, že byl proveden rozvod vody na Hrádek, do lázní u Kola pod Hrádkem, do lázní pod kostelem, na faru Vysokostelskou, do školy Vysokostelské, do domu císařského rychtáře na Rybném trhu a k jeho pivovaru, do domu Šatných u sv. Bartoloměje, Zikmunda Kozla u starého rathauzu, do domu Pilgramovského (u Černého koně), do tvrze Lorec, pozdějšího pivovaru. V roce 1817 bylo takových domů 54, z toho 16 vinopalen. Z 27 domů se voda opět do trub. vracela Každé rozvětvení rour bylo opatřeno kohoutem, kterým se dalo regulovat protékající množství vody.

Zodpovědnou osobou za městský vodovod byl trubný čili rormajster. Byl jím obyčejně některý mlynář, nebo odchovanec zkušeného vodáka. Rovněž zajišťoval výrobu dřevěných trub. Odměnou za práci byl rormajstrovi zvláštní poplatek, který pro něho desátníci ve svých čtvrtích každého čtvrt roku vybírali. Že sousedi trubnému neradi platili lze poznat z toho, že vždy trubný při opuštění služby upomínati musel. Roku 1610 z nařízení šepmistrů „oznámeno ve čtvrtích hejtmany, aby na rormajstra každého guartálu od každého souseda se dávalo a sbíralo po 1 groši a 31/2 č. denáru. Nastalo v městě jitření a nespokojenci v shromáždění obecním žádali aby bylo ustoupeno, poněvadž mnozí ani takových rour nepotřebují, majíce své studnice a jiní páchovskou vodu užívají“.

Dřevěné borové trouby neměly dlouhou životnost. Byly zkoušeny i trouby hliněné, ale neosvědčily se.

První železné trouby byly položeny v roce 1822. Vyrobeny byly v huti Ransko. Od Smíškovy studny položeny v roce 1866.

První mapa vodovodu je uváděna z roku 1844 (měř. 1 : 2880). Podle ní byla délka vodovodních rour s rozvětvením 8136 m. Přívod z Bylan do hlavního rezervoáru na Čechovském předměstí (Kolovrátek) měřil 2 579 m. Množství vody pro Kutnou Horu nebylo nikdy dostatečné. Důkladné měření vydatnosti pramenů, délky potrubí a vysvětlení kolísání množství vody, příčiny jejího zakalování vysvětluje ve své „Úvaze o vodní otázce kutnohorské“ c.k. profesor Dr. Vilém Kurz. Věnoval ji v roce 1881 pánům purkmistrům, radům, obecním starším královského horního města Hory Kutné. Popisuje v ní geologické poměry v Kutné Hoře a okolí, jejich vliv na příčiny kolísání a zakalování pramenů, znečišťování vody, hledá další zdroje pro získání potřebného množství vody pro město, zabývá se myšlenkou použít usazovací nádrže, pískovou filtraci.Svou pozornost obrací i do vyšších poloh mezi Bylany, Miskovice, Mezholezy. Dle údajů z roku 1881 byla kapacita vodovodu 4 – 8 l/s. V době, kdy vycházela tiskem „Úvaha“, byl do Kutné Hory povolán městskou radou český geolog profesor J. Krejčí, aby posoudil situaci se Svatovojtěžským pramenem.Ve své zprávě vyslovuje souhlas se závěry, které uvádí prof. Kurz ve svém pojednání. Zároveň nechává provést chemický rozbor vody svým synem p. Prokopem Krejčím, technickým lučebníkem v Praze. Voda je označena jako velmi dobrá, pitelná .

V roce 1866 následkem tříletého sucha vznikl velký nedostatek vody. Purkmistr města dr. J. Štětka svolal radní, kteří rozhodli o posílení pramene sv. Vojtěcha vodou ze Smíškova pramene a položení železného potrubí k vodojemu na Kolovrátku. Proti tomuto rozhodnutí se ohradila obec Bylany i devět mlynářů, kteří měli své mlýny podél Bylanky a požadovali náhradu za úbytek vody. Okresní hejtmanství obci bylanské úředně nařídilo „aby prozatimnímu kladení trub překážet nečinilo“. Obec obdržela od kutnohorského obecního zastupitelstva peněžní náhradu za škody na pozemcích při kladení trub. Spory s mlynáři však se opakovaly vždy, kdy bylo nutno posílit svatovojtěžský pramen o vodu ze Smíškovy studny, nebo použít filtrovanou vodu z Bylanky. Za tím účelem bylo postaveno na parcele č. 142 v Bylanech stavidlo a dva jednoduché filtry. Okresní hejtmanství dalo městu v roce 1902 právo v době „vodní“ nouze brát 1,84 l/s vody z Bylanky. Město bylo nakonec nuceno mlynářům za odebírání vody vyplácelo řádné poplatky. Zároveň se snažilo odkoupením jednotlivých mlýnů právo na vodu získat. Teprve v roce 1908 se podařilo od posledních mlynářů právo na vodu z Bylanky vykoupit.

V roce 1884 byl propojen „Smíškův pramen“ se Svatovojtěšským pramenem. V roce1891 byla provedena větší rekonstrukce vodovodu a r. 1892 byl dokončen stavitelem Krulišem nový vodojem na Kolovrátku.

V letech 1894-1896 byly prováděny zkoušky zachycování praménků v nově vybudované sběrné studni ve Vysoháji.

V roce 1908 bylo kladeno nové litinové potrubí z vodojemu na Kolovrátku k prameni sv. Vojtěcha, v Bylanech v pískové skále vyhloubena nová „Macháčkova“ studánka a spojena samostatným potrubím s vodojemem. Od mostu u Bylan byl vyhledán přímější směr k položení nového potrubí k vodojemu. Současně bylo provedeno zvýšení mostu o jeden metr.

Náročné udržování kvality vody, silné zakalení bylanských pramenů v době dešťů a tání sněhu, si vynutilo hledání dalších zdrojů. V letech 1909-1915 byla v oblasti Miskovického a Vysohájského údolí nad Bylany zbudována řada jímacích studní, které zachytily zdejší drobné krasové prameny. Miskovická, vysohájská a svatovojtěšská voda byla sdruženým potrubím přiváděna do vodojemu na Kolovrátku. Dle záznamu městského úřadu dosahovala v letech 1922 – 24 vydatnost pramenů 10 l/s, zatímco zvýšená letní spotřeba se odhadovala minimálně na 15 l/s.

Postupné zavádění městského vodovodu do nově postavených částí Kutné Hory, rozšiřování stávající vodovodní sítě ve městě, rostoucí spotřeba vody pro osobní hygienu, živnosti, měla za následek takou výši spotřeby vody, že dosavadní způsob zásobování nestačil. Rovněž výškově neumožňoval gravitační vodovod zásobovat Horní město (Žižkov). Proto bylo přistoupeno k uzavírání odtoku vody na Dolní město 3 x denně, aby se voda dostala i do ostatních částí města, často byla voda uzavírána v noci pro celé město. Tento kritický stav musel být řešen. Správa města v roce 1926 proto svěřila ing. Šourkovi, vrchnímu stavebnímu radovi pražského magistrátu navržení úpravy tlakových poměrů ve vodovodu, rekonstrukci vodovodu. Projekt z roku 1926 navrhoval zásobování města a rekonstrukci trubní sítě s rozdělením na dvě zásobovací pásma (horní výtlačné včetně vodojemu Na Ptáku). Neřešil nové zdroje. V téže době byla možnost připojení Kutné Hory k nově zřizovanému skupinovému Čáslavskému vodovodu. Liknavostí radnice byla však tato výhodná příležitost promeškána. Podle zjištěných poměrů v miskovické a vysohájské oblasti rozšířením studní se mohly získat pouze 3 vteřinové litry, což bylo pro další léta nedostačující.

Ve 20.letech se pozornost odborníků obrátila (jako již několikráte v minulosti) k využití důlních vod ze zatopených štol. V roce 1930 klesla vydatnost všech pramenů v suchém létě na pouhých 10 l/s. Proto byl požádán kutnohorský rodák prof. Ing. Snížek o zpracování návrhu na okamžité, třeba i provizorní řešení nedostatku pitné vody. Společně s ing. Jánušem navrhují použít vody ze zatopeného a zazděného dolu „Na Ptáku“ (Důl Grejfský). Šachta Na Ptáku, pojmenovaná rovněž „Důl Grejfský“ byla hloubena v letech 1887-1895. Těžní jáma dosahuje hloubky 302,5 m.V listopadu 1898 byla šachta zatopena do výšky 129 m. Opakovaně byla zatopena v roce 1900. Dnem 29.srpna 1901 byly práce na tomto dole definitivně zastaveny. V červenci 1930 probíhalo pokusné čerpání. Byl zjištěn stálý přítok 7,5 l/s, rozbory vody dopadly uspokojivě. Umístění dolu u projektovaného vodojemu horního pásma, zachovalé a vhodné stavby na povrchu dolu, dostatečná hloubka šachty, potvrdily správnost volby tohoto nového zdroje. Výstavba proběhla v letech 1930 až 1933. Stavba byla zadána staviteli Ing. Jaromíru Dajbychovi z Kutné Hory. V rekonstruované budově „Na Ptáku“ zvané Havírna byla umístěna čerpací stanice s odželezovacím a chlorovacím zařízením, akumulační vodojem, výtlačné potrubí do nového vodojemu Na Ptáku pro zásobení horního pásma.

V letech 1931-32 byl postaven nový akumulační vodojem v Havírně Na Ptáku (102 m3) a dva výše ležící zemní vodojemy o celkovém objemu 400 m3 (kolaudace v r. 1933).

Čerpaná voda procházela jednoduchou úpravou (rychlofiltry Dabeg s odželezováním a přidáváním chlóru). Z úpravny odtékala voda do kruhového vodojemu 102 m3, z něhož byl zásoben vodovod na Kolovrátku. Pro zásobování Horního města, se voda čerpala do nového zemního vodojemu (převýšení 50 m). V suchých letech 1933 a 1934, klesla vydatnost pramenů v šachtě Na Ptáku až na 1,5 l/s a pramenů bylanských na 7,5 l/s. Osazením vodoměrů na všechny přípojky do všech domů se zamezilo částečně zbytečným odběrům.

Již v roce 1935 byl, ale hledán nový zdroj vody, který by vyřešil výhledové zásobování města a přilehlé oblasti, ve kterých byl rovněž pociťován nedostatek pitné vody i stoupající potřebu vody obnovením dolování ve starých kutnohorských šachtách. Generelní projekt vypracovala v roce 1935 firma Ing. Vladimíra Chmelíka Praha. Projektant, kutnohorský rodák Ing. Chmelík předpokládal spotřebu pro Kutnou Horu a okolní obce (Sedlec, Kaňk, Přítoky, Hlízov, Starý Kolín) ve výši 26,5 l/s. Projekt navrhl dva způsoby získání zdroje:

Připojení na vodovod města Kolína (zpracováno 8 variant)
Výstavbu nových zdrojů a stavbu samostatného vodovodu (zpracováno ve dvou variantách)

hraz Byl zvolen způsob druhý, výstavba samostatného vodovodu, který navrhuje zachycení spodní vody násoskovými studnami v náplavech řeky Klejnarky a Labe v území u Starého Kolína a Hlízova. Projekt byl realizován až v roce 1951. Do Kutné Hory byla dodávána neupravená, pouze desinfikovaná voda. V roce 1963 zahájila činnost úpravna vody ve Starém Kolíně. Ani tento vodní zdroj však nevyřešil dlouhodobě zásobování Kutné Hory pitnou vodou. Stoupající potřeba vody související s rozvojem města, ale také prudce se zhoršující kvalita vody v Labi, si vynutila radikální řešení – vybudování přehradní vodárenské nádrže na Vrchlici.

Přehrada se napouštěla v roce 1970. Po dokončení úpravny vody u Sv. Trojice v roce 1973 je vrchlická voda přiváděna do celé kutnohorské vodovodní sítě a přilehlých obcí. Současně došlo k odstavení zdrojů Havírna (z šachty Na Ptáku) a Starý Kolín. Stávající podoby se úpravně vody Trojice dostalo po posledním rozšíření, které proběhlo na přelomu 80. a 90. let 20. století. Průměrný výkon 180 l/s umožňuje zásobit kvalitní pitnou vodou nejen Kutnou Horu a přilehlé obce, ale i čáslavsko, uhlířskojanovicko a Sázavu.

V 80. letech 20. století byl prováděn průzkum historického prameniště u Bylan za účelem zjištění zdroje kontaminace povrchovou vodou. To se vzhledem ke složitým geologickým podmínkám nezdařilo, proto byla ukončena dodávka vody pro městské koupaliště. Z tohoto zdroje jsou dosud zásobovány užitkovou vodou přilehlé zahrádky.

Vypracoval: Ing. Libor Novák